Když miminko pláče

Známe to asi všichni… Miminko pláče a my děláme všechno proto, aby plakat přestalo. Jenže někdy prostě pláče a pláče a my jsme u konce s nápady co s tím.

Tento text vám nepřinese další zázračné metody jak dítě umlčet, spíš se vám pokusí vysvětlit, jak to s tím pláčem miminek vlastně je a proč je na pláč dítěte důležité vždy reagovat (ať je dítě jakkoli staré) a během pláče ho neopouštět, prostě být s ním, i když nám to trhá srdce a někdy i uši a nervy.

Co je to pláč? K čemu pláč slouží?

Pláč je evoluční mechanismus mláďat, který slouží k tomu, aby mládě udrželo matku ve své blízkosti, protože to mu zajišťuje teplo, ochranu a výživu. Záměrně nepíšu miminko, ale mládě, protože i jiná mláďata savců “pláčou” (mláďata i jiných druhů savců mají zvukový signál, kterým přivolají matku). Takže nějaký druh “pláče” je přítomen i u jiných savců. Pamatuji si na naše koťata, když se kočka dlouho toulala venku, zoufale ji volala.

A většina matek, ať už těch lidských nebo zvířecích, na pláč svého miminka nějakým způsobem reaguje. I tu naši kočku jsem většinou našla přešlapovat přede dveřmi, jakmile se koťátka ozvala.

Pláč a slzy také slouží k tomu, aby z těla odplavil přebytečný stres a očistil nám oči i duši. Slzy, které způsobí nějaké vnější podráždění (např.když krájíme cibuli) mají jiné složení a funkci než slzy, které se pojí se smutkem či stresem. Při krájení cibule nám slzy pomáhají chránit oko, slzy, které se pojí se smutkem či stresem odplavují stresové hormony z těla ven, díky tomu se nám ulevuje a pláč přináší uvolnění.

 

Ovšem miminko pláče zpravidla proto, že se děje něco, nač je třeba upozornit, něco potřebuje (například je o samotě a bojí se nebo je mu zima či příliš teplo, potřebuje naši náruč, chce se kojit, možná všechno najednou). A pokud na jeho pláč nereagujeme, miminko “se naučí”, že nikdo nereaguje a plakat prostě přestane.

Přiblížit si to můžeme na tzv. Estivillově metodě řízeného vyplakání. Jde o to, že se na dítě sice reaguje, ale později než je třeba, v přesných intervalech a dítě se ponechává osamotě plakat. Miminko tak nepochopí, že má usnout samostatně, ale zjistí, že reakce nepřichází a pak tedy reaguje zdánlivým klidem. Zdánlivým, protože stres neustoupí, stres zůstává, jen dítě ho již neventiluje pláčem a slzami. Dítě se dostane do stavu tzv. naučené bezmocnosti. Jde o stav, kdy zjistí (dříve či později), že nastalou situaci neovlivní (pláče, ale nikdo nereaguje) a tedy se o to přestane snažit - v našem příkladu řízeného vyplakání prostě přestane plakat.

Pokud je malé miminko (vlastně jakýkoli, jakkoli starý člověk) vystaveno dlouhodobému stresu kontinuálně nebo velmi často, hladina “stresového hormonu” kortizolu neklesá a vzniká riziko např.pozdějších problémů s chováním či zvládáním dalších stresových situací.

Kortizol - tzv.stresový hormon - a stres

Během stresu se v hypofýze produkuje velké množství hormonu ACTH, který stimuluje kůru nadledvinek k produkci dalšího hormonu a tím je kortizol. Kortizol se vyplavuje, když zažíváme stres. Kortizol tím, že zvyšuje krevní tlak, zvyšuje hladinu cukru v krvi, zajišťuje našemu organismu dostatek energie na zvládnutí stresové situace. To samo o sobě není problém, kortizol nám pomáhá ve stresové situaci reagovat, zbystří pro danou chvíli naše smysly.

Hladina kortizolu stoupá především v situacích, kdy potřebujeme být plně při smyslech, rychle a přesně reagovat. Například před důležitou zkouškou nebo jednáním. V takových situacích vnímáme kortizol pozitivně, skutečně bystří smysly a dodává energii.

Tyto situace (například ta zkouška) jsou jasně časově ohraničené. Poté co skončí, hladiny kortizolu prudce klesnou, už není třeba, můžeme tak říkajíc “vypnout”. Miminko ale žádné zkoušky ani důležitá jednání nezažívá a pokud je ve stresu, značí to, že nějaká z jeho potřeb není naplněna. Většinou je tou potřebou kontakt (ale někdy také čůrat, pohoupat, nakojit, ulevit od bolesti…  - a to vše vlastně zajistíte skrze kontakt).

Pláč = stres = kortizol?

Mnoho lidí si myslí, že pláč nutně znamená zvýšenou hladinu kortizolu. Tak to ale není. Pláč sám o sobě neaktivuje stresovou (kortizol zvyšující) reakci. Pláč je až odpověď na stres.

Pláč je způsob těla jak se vyrovnat s nadměrným množstvím kortizolu a snaha odplavit hormon pryč z těla.

Kortizol (přesněji ne přímo kortizol, ale onen ACTH hormon, který stimuluje produkci kortizolu) se totiž vyplavuje slzami nebo potem (úplně malá miminka ještě neslzí, ale potit se mohou). Znáte to asi i sami na sobě, když jsme z něčeho nervozní, uvádí nás nějaká situace do stresu, potíme se víc než je běžné.

Pláč nerovná se vždy kortizol. U určitého typu pláče kortizol může být zvýšený, stejně tak může být vysoký bez pláče. Studie ukazují, že i když dítě nepláče a navenek je naprosto klidné, může zažívat velký stres a hladina kortizolu je vysoká.

Ukázalo se, že míra stresu je u malých dětí ovlivněna především tím, jakou míru kontaktu s rodiči zažívají a jak rychle je reagováno na jejich potřeby a snahu o komunikaci. Pokud držím v náručí plačící dítě, není vůbec samozřejmé, že je jeho hladina kortizolu vyšší než u miminka, které leží v klidu samo v postýlce. Tak jednoduché to není. 

Miminko, které klidně leží osamotě v postýlce může zažívat větší stres (z osamění) než miminko, které sice pláče, ale je u toho v náručí své mámy, která se ho snaží utišit, reaguje na něj a snaží se uspokojit a naplnit jeho potřeby.

Ještě malá poznámka, evoluční psycholožka Tracy G. Cassels, v jednom ze svých článků zmiňuje, že nejen bezprostřední reakce (například, že hned vezmeme dítě do náruče nebo na něj promluvíme, ale také následná akce (co uděláme, jak pláč dál řešíme, jak a zda se snažíme naplnit jeho potřeby) ovlivňuje hladiny kortizolu u dítěte. Hladina kortizolu pravděpodobně neklesá tak rychle v situaci, kdy dítě pláče, my známe důvod pláče, víme jak ho utišit, ale z nějakého důvodu to neuděláme. Nabízí se příklad dodržování intervalů v kojení. Dítě se potřebuje kojit již po hodině, namísto určených např.dvou hodin a matka na jeho pláč reaguje, ale pouze například pochováním či podáním dudlíku, aby byla potřeba sání uspokojena. Reakce na pláč přišla, ale potřeba, kvůli které dítě plakalo naplněna není.

Děti mohou plakat. Je to jeden ze způsobů jak s námi komunikují. Je důležité na jejich pláč reagovat.

Děti pláčou ze dvou hlavních příčin

• Komunikace - miminko se snaží dát najevo nějakou ze svých potřeb (kojení, kontakt, spánek, vylučování, teplo nebo zima…). Většinou jde o nějakou fyzickou potřebu, kterou můžeme vcelku snadno naplnit.
• Hojení - emoční - miminko potřebuje ventilovat svůj stres (např.po porodu či dlouhém odloučení od matky) nebo fyzické - miminko je zraněno, nemocné.

Když malé dítě pláče, něco potřebuje. Nikdy nepláče jen tak, aby nám udělalo těžší život nebo proto, že jsme ho rozmazlili.

Na pláč dítěte, jakkoli starého, je nutné vždy reagovat a to nejlépe dotekem, kojením, chováním, houpáním, prostě a jednoduše kontaktem. 

Jedním z hlavních stresových faktorů pro miminko je fyzické odloučení od matky (nebo jiné pečující osoby). Aby miminko vědělo, že jsme tu s ním, potřebuje fyzický kontakt.

Přestože pláče, pokud jsme spolu fyzicky v kontaktu - máme miminko v šátku nebo jen tak v náručí, hladiny kortizolu nešplhají do závratných výšek, ale díky kontaktu se v těle produkuje i dostatek oxytocinu, který působí v řadě ohledů opačně než kortizol a stresovou reakci tlumí a kortizol drží na uzdě. Díky kontaktu také stoupá produkce serotoninu, což je hormon, který ovlivňuje jak naši náladu, tak i spánkové cykly a stravovací návyky. Všiměte si, že serotonin souvisí jak s náladou - zda je dítě rozmrzelé nebo spokojené, tak se spánkovými cykly - ovlivňuje dobrý spánek vašeho miminka i se stravováním - děti, které mají dostatek kontaktu (a tím pádem i více serotoninu) jsou více motivovány ke kojení, prostě mají větší chuť k jídlu a pití a lépe tráví. Serotonin velmi dobře spolupracuje s oxytocinem. Během kontaktu se také zvedá hladina dopaminu - to je hormon, který způsobuje vznik příjemných pocitů. 

Tyto tři hormony se vylučují ve větší míře pokud jsme s miminkem v přímém fyzickém kontaktu, pokud je miminko osamotě, jejich hladina naopak velmi rychle klesá. A když máme plačící miminko v náručí, jsou to už tři hormony (oxytocin a serotonin a dopamin) ovlivňující miminko pozitivně proti jednomu stresovému (kortizol). To je docela převaha a proto je důležité dětem dopřát kontakt naprosto neomezovaně.

To, zda miminko pláče nebo ne můžeme z velké části ovlivnit my sami. Můžeme to ovlivnit tím jak dobře a rychle jsme schopni reagovat a naplňovat základní potřeby našich dětí (mezi základní potřeby patří dotek a kontakt, jídlo, spánek, teplo, vylučování).

Jsou ale věci, které příliš neovlivníme a jediné jak můžeme dítěti ulevit je naše přítomnost a dotek.

Děti zažívají stres již během těhotenství. Pokud je matka ve stresu, pak je ve stresu i její, dosud nenarozené, miminko. Porod je přirozeně také stresující, jak pro matku, tak pro dítě (a to i naprosto nerušený, přirozený porod). Jako matky sice většinou můžeme ovlivnit průběh porodu a průběh následné, bezprostřední poporodní péče, ale nemáme tak velký vliv na to, jak celý porod vnímá dítě. A tak jak jsme každý jiný, jsou i naše rodící se děti každé jiné a každé jedno miminko prožívá svoje narození jinak. Proto některé děti po porodu pláčou. A nemluvím pouze o dětech, které se narodí v porodnici a většinou je zdravotníci odnesou od jejich mámy a ty pak pláčou kvůli separaci. Pláčou i děti po ničím nerušených porodech v domácím prostředí, kde je má matka poté několik hodin až dní nepřetržitě u sebe. Prostě zpracovávají zážitek porodu a to se někdy bez pláče neobejde. Více uplakané mohou být také děti narozené císařským řezem (ale nemusí, některé naopak nepláčou skoro vůbec, protože v době ranné separace od rodičů, bezprostředně po narození, velmi rychle na svoje potřeby rezignují a poté se o ně samy nehlásí ani v kontaktu s matkou nebo jim “probuzení” trvá déle, i několik dní).

Děti, které jsou po porodu odloučeny od matky zažívají pocity zoufalství, úzkosti a smutku. A na to je nejlepším “lékem” zase kontakt, co nejvíce kontaktu. Když se k mamince dostanou a ucítí ji, začnou plakat. Konečně jsou v bezpečí u člověka, který jejich pláč unese. Mohou si pláčem ulevit, pustit všechno co se v nich za dobu odloučení nahromadilo.

Fyzický kontakt pomáhá dětem srovnat se s náročnějším vstupem na svět a ženám zase lépe a rychleji se sladit s potřebami svého miminka.

Fyzický kontakt tiší pláč a snižuje hladinu kortizolu a to i přes to, že dítě stále pláče i v náručí.

Ne to, zda pláč okamžitě utišíme, ale to jak a jak rychle na pláč reagujeme a zda jsme v tu chvíli také ochotni bezprostředně řešit příčinu pláče (pokud příčinu známe), ovlivňuje průběh pláče a celkové vnímání momentální stresové situace, která celý pláč vyvolala (a to jak na straně dítěte, tak na straně rodiče).

Pláče dítěte není třeba se bát nebo si ho vyčítat. Děti prostě občas pláčou a to nejdůležitější je naše reakce. Naše ochota s dítětem být tady a teď i když mu není dobře nebo má špatnou náladu.

Když dítě pláče (jakkoli staré), je pro něj důležité vědět a cítit, že jeho pláč nehodnotíme ani nesoudíme. Že ho příjmáme, takové jaké je i s jeho momentální náladou. Že jeho pocity, i ty negativní, jsou naprosto legitimní a má na ně právo a nemusí je potlačovat. 

Proto se dětí často dotýkejte, noste je, spěte s nimi. Tak totiž vaše děti budou vědět, že tam pro ně jste. Teď a tady. 

Proto s dětmi mluvte, i s těmi malými, mluvte s nimi o tom jak se asi cítí, pokud vám to nejsou ještě schopny samy říct. Ptejte se jak se cítí a co cítí, pokud vám to už umí říct. Mluvte s nimi o tom, jak se cítíte vy. Dávejte jim najevo, že tam jste pro ně stále, bez výjimek a podmínek. Pomozte jim nepříjemnou situaci, která pláč vyvolala, zvládnout. Komunikujte, protože i pláč je forma komunikace.

A i když neobjevíte příčinu pláče, můžete si být jistí, že i svou pouhou přítomností, klidem a empatickou reakcí dáváme dítěti najevo, že na to není samo, že jsme s ním, pro něj a spolu to zvládneme. 
A vězte, že děti, které mají dostatek kontaktu a péče, která naplňuje jejich potřeby, pláčí postupně méně a méně.

Děti nepláčí bezdůvodně a to, že neznáme příčinu pláče, že ho nejsme schopní hned utišit neznamená, že jsme bezmocní a neschopní. Vždycky můžeme dát dítěti najevo, že jsme tam s ním a i to je hodně.