Bojkot kojení - mýtus nebo realita?

"Bojkot" kojení, nebo "štrajk". Určitě jste o něm slyšely, možná máte dokonce pocit nebo jste si jisté, že jste ho zažily či právě zažíváte.

Za "bojkot" je obvykle považováno nevysvětlitelné chování miminka u prsu - různě se hýbe, odtahuje, pláče, kope nohama a máchá rukama, přisává se a pouští aniž by na prsu chvilku zůstalo a pilo. Ne a ne se přisát a v klidu nakojit, přestože mléko teče. Mnohdy se pak děti, po marných pokusech se přisát a napít, rozpláčou a z kojení už nic není. Ženy tyto situace často popisují slovy "nechce prso, odmítá se kojit." V noci to bývá o dost lepší.

Toto období může přijít kdykoli. Je to stejné v jakémkoli věku, novorozenec, starší miminko nebo už batole se začne chovat během kojení nevysvětlitelně.

Vaše dítě má nepochybně hlad i žízen. Jíst a pít jsou základní potřeby a snaha naplnit je, je u miminka reflexivní záležitostí. Už v děloze mají děti sací reflex, který po narození slouží právě k tomu, aby se najedly a napily, přímo z prsou matky.

Kontakt je také jednou ze základních potřeb dětí. Potřeba fyzického kontaktu s matkou je vrozená, stejně jako potřeba se kojit - jíst a pít. Naplnit potřebu kontaktu je pro dítě stejně důležité jako naplnit potřebu jídla a pití. A obě tyto základní, vrozené a pro dítě zásadní potřeby se naplnují a spojují v kojení.

Protože jde o potřeby vrozené, instinktivní, něco, čeho se dítě neumí jen tak vzdát nebo odmítat, ani nemůže, protože jeho přirozenost a instinkty mu velí jinak, nelze si myslet, že se jejich naplnění dítě náhle vzdá. Vysvětlení, proč se dítě chová tak, jak se chová zkusme hledat jinde.

Děti s námi svým chováním, pláčem, pohybem komunikují.

Někdy je velmi těžké se v té komunikaci s naším děťátkem zorientovat. To, že mu někdy nerozumíme a nechápeme, co se děje, není chybou miminka. Ani chybou naší. Prostě to tak je, občas si nerozumíme a nechápeme se. V tu chvíli nám zbývá kontakt, za všech okolností prospěšný a dobrý, protože miminku tak říkáme "sice ti zrovna nerozumím, ale jsem tu s tebou a pro tebe, nejsi v tom sám."

Co se tedy děje, když se miminko najednou nekojí tak hezky v klidu, pohodě a tak, jak jsme byli zvyklí, tak jak očekáváme, že se kojit bude? Když se opravdu nemůžeme vyznat v tom, co se nám dítě snaží sdělit? Jaké mohou být příčiny té změny?

Potřebuje projevit reflexivní chování

Naše děti se narodí vybaveny vrozeným reflexivním chováním, které je vede k tomu, že se chtějí přisát a umí se i samostatně k prsu dostat.

Těmi základními jsou

• Kruhový pohyb rukou a nohou, tzv.kraulování - to je to kopání nohama a máchání rukama ve vzduchu - miminko si pomocí tohoto reflexu hledá stabilitu.
• Klování - miminko se odtlačuje rukama - tento reflex slouží k tomu, aby se miminko mohlo pohybovat po hrudníku matky a doklovat se až přímo na její prs.
• Otáčení hlavou, otvírání pusinky, olizování pěstiček - tohle jsou reflexy, které už vedou miminko bezprostředně k přisátí.

Pokud miminko kojíte v kulturní, příčné poloze, pak může toto reflexivní chování působit jako bezdůvodné "odmítání kojení" velmi snadno. Kraulování překáží vám i miminku, nemůžete ho prostě udržet v klidu a dítě jeho vlastní nekoordinované pohyby ruší. Klování zase vypadá jako odtahování, odtlačování od prsu a otáčení hlavou působí jako "nenene, nechci". A ve skutečnosti dítě jen dělá to, co mu velí jeho instinkt.

Položte si dítě břicho na břicho a sledujte, co se bude dít. Kraulování velmi rychle ustane, protože dítě najde brzy stabilní oporu na vašem hrudníku a břiše. Klování už najednou není odtahování, ale opravdu klování, datlování hlavou a miminko skutečně míří k prsu. A otáčení hlavou je najednou hledání dvorce a pokus se prostě přisát, který skončí úspěchem. Vidíte ten rozdíl? A stačilo jen dítě trochu jinak podepřít a položit na sebe.

Děti tyto reflexy nezapojují, aby nám dělaly kojení těžší, ale proto, že je to prostě vrozené chování a to nejde ovládnout. Touha kojit se nutí děti chovat se jako aktivní savci a na kojení se aktivně podílet, čemuž dopomáhají právě zmíněné vrozené reflexy.

Dovolte dětem, aby vám ukázaly, co umí a dokážou. Dovolte jim se na kojení aktivně podílet. Je to cesta ke spokojenému kojení. Dětí se tato touha drží dlouho, chtějí ukázat, co umí a na kojení se aktivně podílet, takže začít kojit v savčí pozici se dá vlastně kdykoli. Je jedno, jestli se vaše miminko právě narodilo, jestli má pár týdnů, 3 měsíce nebo rok. Pro inspiraci můžete navštívit stránky www.prirozenekojeni.cz.

A co když už v poloze břicho na břicho, v tzv."savčí" pozici kojíte a dítě se stejně vrtí a odráží a přisává a pouští a je u toho nervózní a uplakané? Jak si to vysvětlovat?

Tady je dalších několik nejčastějších příčin změny chování miminka

1) Chce se mu čůrat

Zdá se vám to divné? Doteď normálně čuralo do plínky a nijak jste to nepocítili na kojení, občas během kojení dokonce současně pilo a prdělo? A pár týdnů po porodu se to mění?

Miminko vám prostě dává najevo, že chce čurat nebo prdět, ale nechce to udělat do plenky. Plenka mu tam vadí.

A protože jste fajn máma a reagujete na jeho ostatní potřeby, tak vám signalizuje i svou potřebu vylučovat. Dítě tuto potřebu signalizovalo i dřív, ale možná to nedělalo tak aktivně nebo jste si toho prostě a jednoduše nevšimli. Nenapadlo vás, že za zdánlivě nevysvětlitelným neklidem by mohla být potřeba vylučovat mimo plenku.

Když bude dítě u kojení, před ním nebo bezprostředně po něm nervózní, uplakané, zkuste mu prostě sundat plenku a počkat. Párkrát to zkusíte a určitě budete mít aspoň rámcovou představu, jak se vaše miminko projevuje, když potřebuje čurat.

Ze zkušeností vím, že právě potřeba vylučovat mimo plenku je jeden z hlavních důvodů, proč to vypadá, že dítě se nechce kojit. Ono se ve skutečnosti kojit moc chce, jen se s plným močovým měchýřem nemůže dost dobře uvolnit a ani dobře najíst.

Představte si sebe, jak sedíte u stolu, na něm ty největší pochoutky co znáte a vám se chce strašně, ale strašně moc čůrat a není vám dovoleno odejít si ulevit na toaletu. Taky si pak to jídlo a pití asi moc neužijete a budete se snažit mít to co nejrychleji za sebou. A rozhodně si tu dobrotu nevychutnáte tak, jak by se vám líbilo.
Tady k tomu máte samostatný článek http://prirozenekojeni.blogspot.com/2020/01/bezplenkovka-pro-zacatecniky.html

2) Magický věk 3 až 4 měsíce

Nejčastěji se slovo "bojkot" a "odmítá kojení" ve slovníku kojících žen vyskytuje, když děti dorostou do věku cca 3-4 měsíců.

Co se v tomhle věku s dětmi vlastně děje?

Většina dětí už neprospí skoro celý den. Jsou mnohem více bdělé a zvědavé. Všechno musí vidět, všechno musí slyšet, nic jim nesmí utéct. Některé děti se začínají aktivně přetáčet,pokouší se i dostat na všechny čtyři a začínají se pohybovat. Tento raketový vývoj se projevuje přirozeně i při kojení.

Děťátko, které je zvědavé, je prostě zvědavé i během kojení - takže to zase vypadá, že vlastně pít nechce - protože se různě otáčí a kouká všude možně, jediné však, co na prsu nedělá, je kojení. Někdy dokonce vidíte, víte, že miminko je hladové, ale ono se stále ne a ne napít - protože ta zvědavost je silnější a dítě je najednou svým způsobem rozpolcené - má hlad, chtělo by se napít, ale ta záclona na okně je taky hrozně zajímavá a dítě by chtělo kojit se a současně zkoumat záclonu.

Jenže to nejde a tak tahle situace většinou končí pláčem, nervozitou mámy a poté usnutím miminka, které se během usínání už i v klidu nakojí. Vždy, když za mnou přijde žena s tím, že její 3-4 měsíce staré miminko se zčistajasna "nechce" kojit, nebo se během dne o kojení ani moc nehlásí, jako první se ptám, zda v noci a během buzení či usínání je to jiné? Dozvím se, že ano, že v noci je to pohoda, žádné "bojkoty".

A to je ono. Děti v tomhle věku se kojí mnohem víc v noci a přes den spíš v ospalosti nebo spánku. Když jsou bdělé, nechtějí se tolik kojit, protože mají na práci mnohem víc dalších zajímavých věcí a kojení ustoupí do pozadí. V noci nemají kolem tolik věcí, které by je rozptylovaly, jsou ospalé a tak kojení nic neruší.

V tomhle věku často děti potřebují na kojení klid. To neznamená, že máte přestat chodit mezi lidi a zavřít okenice a vypnout hudbu. Znamená to, že se vaše miminko prostě teď bude kojit spíš v noci a přes den méně. Pořád platí, že pokud má dostatek kontaktu, jste mu k dispozici kdykoli, není důvod, proč by kojení mělo být jakkoli ohroženo. Miminko jen prostě mění dynamiku a intenzitu kojení. Zkuste to tak jednoduše přijmout.

Když je dítko mladší nebo starší než ony magické 3-4 měsíce, platí totéž. Děti několikrát za období kojení jeho dynamiku a rytmus mění. V různém věku a různým způsobem. Mnohdy mimo naše představy a očekávání.

Je to zase a znovu dokola to samé- pokud má dítko dostatek kontaktu, je nošeno, spíte spolu, kojíte kdykoli to miminko potřebuje (to znamená bez intervalů, klidně i jen tak na uklidnění), kojení touto změnou rytmu ohroženo nebude, jen se prostě přizpůsobí. A někdy je potřeba, abychom se trochu přizpůsobili i my.

Když vidíte, že dítko se skutečně není schopné nakojit, když je bdělé, ale ve spánku je to lepší, nenuťte ho kojit se jen proto, že už je čas, že máte pocit, že by už mělo něco sníst. Počkejte, až bude miminko ospalé nebo ho uhoupejte do polospánku a pak nakojte.

Pamatuji si na svou kamarádku, její miminko mělo období, kdy se kojilo pouze ve spánku a přes den pouze ve spánku v šátku. Mnohdy musela už skutečně hladové (a samozřejmě plačící) dítě uhoupat v šátku a poté, co skoro spalo nebo už spalo, teprve vytahovala prs a kojila. Kojilo se tak víc v noci než přes den. Přes den skoro nepilo, vše to ale dohnalo v noci.

3) Nadužívání dudlíku, dokrmování (z lahvičky, cévkou...)

Dudlíky, kloboučky, lahvičky, cévky a cokoli jiného než mámin prs, jsou zbytečnosti, které nepotřebujete.

Ano, najdete ženy, které kojí roky a u toho dudlíky a lahve naprosto v klidu používají a kojení to neovlivňuje. Ale také najdete hodně žen, kterým tato "šidítka" nadělala v kojení pořádnou paseku.

Ideální tedy samozřejmě je, vyhnout se použití jakýchkoli "šidících" pomůcek. Do pusy miminku skutečně patří jen a pouze mámin prs. Jenže občas se stane, že situace prostě je taková, jaká je a vy po dudlíku sáhnete.

Jde hlavně o to, abyste dudlík necpali miminku při každém zakňourání, třeba proto, že se přece před malou chvilkou kojilo a mělo by tedy vydržet. Nebo proto, že už nevíte, co s ním a jak jinak ho uklidnit.

Dudlík by se neměl stát běžnou náhražkou vašich prsou. Dudlíky by neměly být hlavním tišícím prostředkem, tím má být vaše náruč a vaše prsa. Pokud dudlík nepoužíváte, nepoužívejte ho dál. Pokud ano, používejte ho s rozmyslem a co nejméně, případně ho zkuste úplně přestat používat (ano, jde to, chce to trpělivost).

Různé lahvičky a cévky skutečně mohou poklidný průběh kojení narušit. Teče to z nich lépe, více a bez práce. Tak to je, bez ohledu na to, co vám bude ten či onen výrobce flaštiček tvrdit. U malého miminka se snažte dokrmu co nejdříve zbavit. Je na vás, zda si zavoláte někoho, aby vás podpořil nebo to zvládnete úplně sami, v klidu, spolu. U větších dětí se vyhýbejte podávání tekutin z jakýchkoli lahví - úplně nejlepší je učit miminko pít rovnou ze sklenice nebo hrníčku.

Stručně a jednoduše, všechny dudlíky a lahvičky poklidný průběh kojení narušovat vůbec nemusí, ale také mohou, a proto je dobré se jim obloukem vyhnout. A pokud už se stalo a nevyhnuli jste se jim, používejte je s lékárnickou střídmostí a rozmyslem. A pokud máte pocit, že se s kojením děje něco, co nemá, omezte je co to jde, nejlépe úplně.

4) Cítí váš stres, vaše obavy a strachy.

Jste rozhodně skvělá máma. Ale každý z nás má období, kdy je prostě ve stresu. 

Pohádáme se s rodinou, potřebujeme něco většího zorganizovat a chybí nám čas, obě babičky se nahlásily na víkend na oběd, někdo doma je nemocný (a je jedno zda je to starší dítě nebo manžel - oba to prožívají naplno a těžce :D). Možná je to něco hlubšího, dávnější rána.

Ať je to jak chce, ať si to přiznáme nebo ne, naše psychická pohoda ovlivňuje naše kojené děti. A ony se pak chovají podle toho, jak se cítíme my. Mám z něčeho strach, moje miminko ho má taky a nerozumí tomu, co se děje, a tak pláče. Když jsme ve stresu, stáhne se celé naše tělo, všechny svaly. Děti to neomylně poznají a reagují také stažením. A ke kojení potřebují být uvolněné, ale nejde jim to.

Na to, abyste většinu vlastních obav nějak zpracovala a hodila za hlavu, nepotřebujete hned terapii. Mnohdy stačí slevit ze svých nároků na sebe - nemusíte být perfektní, nikdo z nás není. Stačí si stokrát denně zopakovat mantru "důvěřuji svému dítěti, ví jak a kdy se nakojit, důvěřuji sama sobě, dokážu nakojit své dítě, když to potřebuje." Můžete se zamyslet nad tím, jaké nároky sama na sebe kladete a jestli se to dá změnit.

Někdy pomůže probrat to s někým, komu věříte, kdo vás podpoří a nebude hledat problémy, kde nejsou. Pomáhá i jen tak sdílet. Pokud jsou vaše obavy hlubší a nedají vám pokoj, zkuste o nich mluvit s vaším miminkem, řekněte mu, co vás trápí. Pomůžete mu tak porozumět vašim strachům a obavám a to většinou stačí. Chce se vám plakat, plačte. Pláč uvolňuje a odplavuje stres.

5) Jste těhotná a možná to ještě nevíte.

Starší děti vycítí dalšího přicházejícího človíčka. A tak, jak se některé děti v klidu kojí celé další těhotenství, jiné děti skutečně "ustoupí" mladšímu sourozenci a nechají mu mámu úplně celou. 

Setkala jsem se třeba s případem, kdy se dítě ze dne na den přestalo kojit (docela malé, teprve kolem roku) bez nějaké objektivní příčiny. Žena zjistila asi 3 týdny nato, že je těhotná, nečekaně. Takže i těhotenství, nebo i teprve přicházející těhotenství může být důvodem, proč se vaše dětátko zčistajasna přestalo kojit.

6) Obnovil se vám cyklus.

To, že přišla ovulace či menstruace neznamená, že musíte ukončovat nebo omezovat kojení. Ale může to být jedna z příčin, proč se miminko chová náhle u kojení zvláštně. 

Pamatuji si, že jsem na svých dětech vždy poznala, že dnes přijde menstruace, prostě se chovaly jinak. A postupně se to s dozníváním krvácení zase srovnávalo do normálního stavu.

7) Špatný den.

Tak jak se občas probudíte a prostě máte špatnou náladu, tak mívají špatnou náladu někdy i miminka.

8) Rostou mu zuby.

Některé děti se při růstu zoubků kojí nonstop a ulevuje jim to. Jiné nepijí skoro vůbec. Je dobré nabízet, být hodně spolu, ulevovat případné bolesti. Jakmile to nejhorší přejde, děti se zase vrátí ke svému rytmu kojení.

9) Je unavené a přetažené.

Za celý den tolik zážitků a v malé hlavě zmatek, protože toho bylo moc. Z toho jeden může být ve stresu. My jsme taky nevrlí a protivní, když je toho na nás moc, co teprve takové miminko. 

Nebo už neví jak usnout a tak pláče a vlastně ani kojení už nepomáhá. Potřebuje jen pochovat. Možná za chvíli, až bude to nejhorší odplaveno slzami, nakojí se a usne. Tyhle stavy přetaženosti a přehlcenosti podněty přicházejí většinou v pozdní odpoledne a navečer.

10) Něco na něj leze.

Vůbec to nemusí být vidět, ale organismus miminka už uvnitř bojuje s nějakým bacilem. Dítě je uplakané, nervózní a vy nevíte, co to může být. Může na něj útočit nějaký bacil a i když mu zrovna neteče z nosu, klidně je možné, že ho bolí hlava. Jenže vám to neumí říct jinak, než pláčem a nervozitou.

11) Něco ho bolí, svědí, není mu příjemné.

Asi nepřijdete na to, co to je, ale vaše náruč umí pomoct a tlumí všechnu bolest světa.

... a další 100 a jeden důvod, které nikdy nerozklíčujete.

Ať je to ale jak chce, žádné malé miminko či batole neodmítá kojení. Děti nám nechtějí dělat život těžší. Pouze s námi komunikují, snaží se seč můžou, rozhodně však nic nebojkotují. 

Záleží na tom, jak jejich chování budeme vnímat a interpretovat my. 

Zkusme se na ten tzv. bojkot dívat jinak, ne tolik negativně, ale víc s pochopením a empatií. Dítě opravdu nic neodmítá, jen se snaží komunikovat a jediné, co od nás potřebuje, je čas, trpělivost a přijetí, že je, jaké je, i když to třeba není tak, jak jsme si to my představovali a vysnili.

I když nepřijdete na to, co vaše dětátko zrovna trápí tak moc, že se v bdělém stavu příliš nekojí, pořád máte náruč, svou vůni, hlas... Tohle všechno děti vede k tomu, aby se kojit chtěly a kojily hned, jak jim to okolnosti dovolí.

Nehledejme chybu v našich dětech, ty se rodí dokonalé tak, jak jsou, a vybaveny vším, co potřebují, aby se kojily tak dlouho, jak samy potřebují. Učme se s nimi komunikovat i beze slov. Důvěřujme sobě i jim a jejich vrozeným schopnostem. Pak se nebudeme muset zabývat řešením "bojkotů", které jen odvrací pozornost od dítěte i od nás samých.

Za spolupráci na článku děkuji Mirce Valašíkové Křížové a Anně Pohořálkové.